Prvním osobním vozem, který dokázal projet přes celý kontinent Antarktidy, je Hyundai Santa Fe. Cestu z místa nazvaného Union Camp na McMurdo a zpět zvládl vůz za 30 dní. Za volantem navíc seděl Patrick Bergel, pravnuk legendárního polárního cestovatele, sira Ernesta Shackletona. Třicetidenní expedice, kterou podpořila automobilka Hyundai, se konala v prosinci 2016 u příležitosti stého výročí Shackletonovy trans-antarktické expedice, kterou uskutečnil v letech 1914 až 1916. Z cesty vznikl film, který bude poprvé slavnostně promítán v londýnském klubu Hospital dnes večer.
„Známe příběh a odkaz sira Ernesta Shackletona, jeho odvahy a průkopnického ducha. Náš film tohoto ducha oslavuje. V osobě svého pravnuka Patricka dokončil Shackleton svůj sen o přejití Antarktidy. Hyundai se tak nyní stal součástí tohoto příběhu jako značka, která společně s kvalitními vozy nabízí i silné zážitky,“ uvedl Scott Noh, vedoucí marketingu Hyundai Motor Company.
Hyundai Santa Fe, který byl pro potřeby expedice uzpůsoben tak, aby na něj pasovaly větší nízkotlaké pneumatiky, absolvoval téměř 5 800 kilometrů v zledovatělém terénu. To vše v extrémních klimatických podmínkách při teplotách až minus 28 stupňů Celsia v místech, kde doposud žádný automobil neprojel.
„Cesta byla neuvěřitelná a bylo mi potěšením tento vůz řídit. Někdy to bylo spíš jako plavba sněhem a velmi jsme prověřili naší trpělivost. Celkově jsme dosáhli průměrné rychlosti 27 km/h a úspěchem bylo, že jsme to my i auto vůbec zvládli. Asi bych se velmi zdráhal přirovnat to k tomu, k čemu se před sto lety odhodlal můj pradědeček, ale určitě jsme úplně první, kdo něco takového podnikl a dokázal v běžném osobním autě,“ řekl Patrick Bergel.
Jeden z nejzkušenějších odborníků na jízdu v Antarktidě Gisli Jónsson ze společnosti Arctic Trucks měl na starosti přípravu vozu a zároveň expedici vedl. „Měli jsme zcela standardní Santa Fe. Motor, řízení, převodovka, přední diferenciál a hnací ústrojí bylo naprosto standardní. Museli jsme jen učinit nejnutnější úpravy pro použití větších nízkotlakých pneumatik, které umožňují jízdu po sněhu a příliš se neboří. Byly nafouknuté na jednu desetinu běžného tlaku. Byly tak měkké, že kdybyste někomu přejeli přes ruku, nijak mu neublížíte,“ vysvětlil Gisli Jónsson.
Aby se na vůz pneumatiky vůbec vešly, museli technici zvýšit karoserii pomocí nových rámů a odpružení. Do nábojů kol pak přidali nové převody, které vyrovnávaly síly a umožňovaly pomalejší otáčení při stejných rychlostech.
Jedinými dalšími úpravami bylo zvětšení kapacity palivové nádrže a přizpůsobení vozu palivu Jet A-1, jedinému, které je na kontinentu k dispozici a nakonec instalace předehřívače proti chladu. „Lidé, kteří mají s dopravou na Antarktidě bohaté zkušenosti, vědí, co to v místních podmínkách dělá s technikou. V podstatě všechno se zde rychle rozpadne,“ poznamenal Jónsson. „Dokonce i velké stroje se tady doslova rozsypou. Tohle bylo poprvé, kdy se někdo o podobný traverz pokusil a mnoho lidí si myslelo, že to nikdy nedokážeme. Nakonec nemohli uvěřit tomu, že se nám to povedlo tam a zase zpátky,“ dodal.
